Dějepis 8

Úkoly do 05/06/2020

Směřování k 1. světové válce - Mgr. Bolek

Minule jsme se seznámili s osobou pruského kancléře Otto von Bismarcka, který za pomocí tří válek své sousedy porazil, tím je oslabil, a tohoto jejich oslabení využil k tomu, že Prusko sjednotilo okolní státy Německého spolku a v lednu 1871 vzniklo Německé císařství.

Bismarck byl v pozdějších desetiletích (hlavně po první a druhé světové válce) prezentován jako krvelačný válečný štváč, který připravil půdu pro hrůzy světových válek, ale nebylo tomu tak. Bismarck byl politik a diplomat, netoužil po válkách a zabíjení, války využíval jen v krajnosti pro prosazení svých politických cílů. Nutno říci, že všechny tři války za sjednocení Německa trvaly jen pár dní a oběti na životech byly minimální.

Po sjednocení Německa Bismarck věděl, že si své sousedy Rakousko-Uhersko a především Francii znepřátelil, a proto věnoval veškeré úsilí k tomu, aby sjednal s ostatními evropskými mocnostmi (hlavně s Británií a Ruskem) různé spojenecké a zajišťovací smlouvy, které by zajistily, že Německo nepovede válku na dvou frontách, protože má ze strategického hlediska nepříznivou polohu uprostřed evropského kontinentu (může být napadeno jak ze západu od Francie, tak z východu z Ruska):

Trojspolek

Rozhodně nejužší vazbu mělo válkou oslabené Rakousko-Uhersko na Německo, svého dřívějšího nepřítele z prusko-rakouské války. Rakousku-Uhersku žádný jiný spojenec v Evropě nezůstal, proto chtě nechtě muselo své další zájmy spojit právě s Bismarckovým Německem. Vznikla tak aliance Německa a Rakouska-Uherska zvaná Dvojspolek (1879), ke které se brzy (1882) připojila rovněž nově sjednocená Itálie, která chtěla získat nějaké kolonie v Africe na úkor Francie. Tím vznikl Trojspolek, kterému se kvůli jeho poloze uprostřed Evropy také říká Centrální mocnosti.

Dohoda a Centrální mocnosti v době před 1. světovou válkou, kdy k Trojspolku náležela Itálie.

Trojdohoda

V evropské politice se brzy sblížila Velká Británie a carské Rusko (protože si vzájemně nijak nepřekážely a neohrožovaly se: Británie měla své zájmy na oceánech a v zámoří, Rusko svou sféru zájmu mělo ve střední Asii, na Kavkaze a na Balkáně, kde si právě konkurovalo s Rakouskem-Uherskem). Británie a Rusko tak uzavřely spojeneckou smlouvu (1893).

Poté se Británie roku 1903 sblížila se svým odvěkým konkurentem a nepřítelem Francií, protože si v Africe rozdělili své sféry vlivu. Této britsko-francouzské smlouvě se říká srdečná dohoda. Brzy (1907) tento trojúhelník uzavřela i francouzsko-ruská spojenecká smlouva a vznikla tak Trojdohoda (nebo jen zkráceně Dohoda).

"Nový kurs" nového německého císaře Viléma II. (1888)

Roku 1888 zemřel první německý císař Vilém I. a nastoupil jeho těžce nemocný syn Fridrich III., který po 3 měsících vlády rovněž zemřel (na rakovinu hrtanu). Novým císařem se stal Fridrichův syn Vilém II., který měl jiné představy o evropské politice než kancléř Bismarck, kterého roku 1890 propustil.

Vilém II. započal politiku “nového kursu”: vše podřizoval politice mocenské expanze Německa, získávání nových kolonií, militarizace a masivního zbrojení, především námořního, neboť chtěl konkurovat britské flotile.

Toto jeho počínání zcela rozvrátilo křehký Bismarckův systém evropské mocenské rovnováhy a bylo příčinou enormního zvyšování napětí v mezinárodních vztazích. Bylo jen otázkou času, kdy se objeví rozbuška, která spustí řetězovou reakci a zrodí se velký válečný konflikt...

Německý císař Vilém II. se narodil s částečně ochrnutou levou rukou, což u něj jistě způsobovalo pocity méněcennosti, které si snažil kompenzovat zbrojením a vojáckým vystupováním...

Stupňující se mezinárodní napětí, propukající krize (1900-1914)

Masivní německé zbrojení, budování loďstva a ponorkové flotily dělalo starosti hlavně Velké Británii, která se cítila ohrožena, neboť po staletí neměla na mořích konkurence...

Objevovaly se však i další krize na mezinárodní scéně, které každou chvíli hrozily přerůst ve velký válečný konflikt. Německo například učinilo dva pokusy rozšířit svůj vliv v severoafrickém Maroku, které však za svou oblast zájmu považovala Francie a Španělsko (tzv. první a druhá marocká krize, 1905 a 1911).

Dalším činem, který málem vedl k vypuknutí války, byla anexe (zabrání) Bosny a Hercegoviny Rakouskem-Uherskem, která do té doby alespoň formálně patřila Osmanské říši (tzv. bosenská krize, 1908).

Nicméně na Balkáně to vřelo dál: slábnoucí moc Osmanské říše na Balkáně vedla k tomu, že okolní státy (Srbsko, Černá Hora, Rumunsko, Řecko a Bulharsko) napadly Osmanskou říši a obraly jí o zbylá území na Balkáně (tzv. první balkánská válka, 1911-1912), avšak nedokázaly si kořist mezi sebou rozdělit, což vedlo k druhé balkánské válce (1913), kdy se nyní všichni (včetně Osmanů) pro změnu sesypali na Bulharsko, které z první balkánské války získalo největší zisky...

15. lekce - 1. světová válka, Mgr. Huťka

1. úkol: pozorně si prohlédni obě uvedená videa!

2. úkol: Do sešitu, nebo na papír seřaď uvedené události chronologicky, tedy časově za sebou!


  • Rakousko-Uhersko vyhlašuje Srbsku válku.

  • Atentát v Sarajevu.

  • Konec 1. světové války.

  • Bolševická revoluce v Rusku.

  • Do války vstupují USA.

  • Návrat československých legií do vlasti.

  • V Evropě vznikají Trojspolek a Trojdohoda.