Dějepis 8
Úkoly do 29/05/2020
Sjednocení Itálie a Německa - Mgr. Bolek
Evropskou politiku ve druhé polovině 19. století silně ovlivnily dvě události, kterými byly sjednocení Itálie v letech 1860-1870 a následující sjednocení Německa v letech 1864-1871. Italové ani Němci neměli do té doby žádný vlastní stát, žili rozděleni v různých státních útvarech, které se ve střední Evropě a na Apeninském poloostrově do té doby nacházely.
Sjednocení Itálie a především sjednocení Německa znamenaly vážné vychýlení z evropské mocenské rovnováhy, kterou nastolil vídeňský kongres (1814-1815) po napoleonských válkách a různými oklikami ve svých důsledcích tato sjednocení vedla k pozdějšímu vypuknutí první světové války (1914-1918).
Území dnešní Itálie před sjednocením:
Jediným územím, kde opravdu vládla domácí italská dynastie, bylo království Sardinie a Piemontu, kterému vládl Viktor Emanuel II. (na mapě zeleně)
Ve střední Itálii se od raného středověku rozkládal Papežský stát (ze kterého dnes zbyl pouze malinký Vatikán, na mapě modrofialová)
jižní Itálii (Neapolsko a Sicílii) ovládali španělští Bourboni (šedá)
v severní Itálii ovládali Lombardii a Benátsko rakouští Habsburkové (meruňková :-)
Sjednocení Itálie (1860-1870)
V Itálii se tomuto procesu říká risorgimento [rizordžimento] = česky obrození. Víme, že Italové se snažili o vytvoření Itálie již od počátku 19. století (existovalo zde tajné hnutí karbonářů), nejblíže k tomuto cíli byli během revoluce 1848.
V Itálii existovaly dva tábory, které usilovaly o sjednocení:
sardinský královský tábor, který usiloval o “sjednocení shora”, a který představoval sardinský král Viktor Emanuel II. a jeho premiér hrabě Camillo Cavour, a
republikánský (též demokratický nebo lidový tábor, který usiloval o “sjednocení zdola” obyčejnými lidmi), v jehož čele stál revolucionář z roku 1848 Giuseppe Garibaldi a vůdce hnutí Mladá Itálie Giuseppe Mazzini
Cavour nejdříve sjednal společný postup s Garibaldim a Mazzinim, poté za slib územních zisků získal podporu Francie a jejího císaře Napoleona III. Cílem byla válka s Rakouskem — Cavour věděl, že Prusko zůstane neutrální, neboť Rakousko je jeho konkurentem v Německém spolku.
Francouzsko-sardinská vojska porazila Rakušany v roce 1859 v bitvách u Magenty a Solferina. Bitvy byly tak krvavé, že po jejich skončení byl dojednán vznik organizace na ošetřování raněných vojáků: Mezinárodní červený kříž
Po úspěších Francie ve válce se Prusko začalo obávat vzrůstu francouzského vlivu a začalo mobilizovat armádu proti Napoleonovi III. Proto Napoleon III. urychleně dojednal příměří s Rakouskem.
Sardinie tedy musela pokračovat už bez Francie. V té době zasáhl do situace Garibaldi, který se s armádou dobrovolníků vylodil na Sicílii a celé bourbonské Království obojí Sicílie roku 1860 s podporou místních obyvatel dobyl a předal Viktoru Emanuelovi II.
V březnu 1861 bylo vyhlášeno Italské království. Hlavním městem se stal Turín (Torino), neboť střední Itálie (Řím) zatím ještě patřila papežskému státu. Roku 1861 Cavour zemřel. Benátsko bylo připojeno až roku 1866 po porážce Rakouska od Prusů u Hradce Králové.
Nicméně papeže v Římě chránila francouzská armáda. Připojení papežského státu bylo možné až po porážce Francie od Prusů u Sedanu (1870, viz sjednocení Německa). Tehdy Francouzi Řím opustili a Italové papežský stát připojili k Itálii. Papež však smíření odmítal do roku 1929!
sardinský a pozdější italský král Viktor Emanuel II.
sardinský a pozdější italský premiér Camillo Cavour
italský revolucionář Giuseppe Garibaldi
vůdce hnutí Mladá Itálie Giuseppe Mazzini
Sjednocení Německa (1864-1871)
Nejpodstatnějšími milníky na cestě ke sjednocení Německa bylo uzavření celního spolku v roce 1834 a revoluce 1848.
Panovala rivalita mezi habsburským Rakouskem a hohenzollernským Pruskem o nadvládu v Německém spolku. Velkou roli hrálo i náboženství: proti luteránskému severu stál katolický jih Německa.
Roku 1861 se pruským králem stal bratr Bedřicha Viléma IV. Vilém I. O rok později jmenoval pruským kancléřem Otto von Bismarcka. Bismarck a pruský generál Helmuth von Moltke, který radikálně zmodernizoval pruskou armádu, mají hlavní zásluhu na sjednocení Německa.
Ke sjednocení Německa vedly 3 války, kterými Bismarck musel vyřadit nejpodstatnější protivníky sjednocení: Rakousko v rámci Německého spolu a Francii jako největší kontinentální mocnost:
pruský a pozdější německý kancléř Otto von Bismarck
Válka prusko-dánská (1864)
Spor Pruska a Rakouska o dvě malá knížectví, která si nárokovalo Dánsko. Válka posloužila jako záminka pro pozdější rozpoutání války Pruska s Rakouskem...
Spor o dva malé státečky Šlesvicko a Holštýnsko na severu Německa, které o rok dříve (1863) Dánsko zabralo (anektovalo).
Prusko vtáhlo Rakousko do války proti Dánsku. Dánsko porazili, Prusko zabralo Šlesvicko, Rakousko zabralo Holštýnsko.
Rakouský císař František Josef I. chtěl velmi vzdálené Holštýnsko nechat Prusku výměnou za jinou, bližší část území (např. část Slezska, Kladsko).
Bismarck toto odmítl a dokonce obvinil Rakušany, že Holštýnsko neumí spravovat a zpacifikovat a že tam vznikají protipruské akce. To použil jako záminku k válce proti Rakousku: válka prusko-rakouská (1866).
Modře Prusko, červeně Šlesvicko a Holštýnsko, které roku 1863 zabralo Dánsko.
Válka prusko-rakouská (1866)
Prusko porazilo slabší Rakousko, které vytlačilo z Německého spolku...
Prusko kvůli sporu o Holštýnsko vyhlásilo válku Rakousku a vpadlo do Čech. K osudovému střetu došlo u Sadové nedaleko Hradce Králové (video na Stream.cz): moderně vyzbrojená pruská armáda (pušky zadovky, zásobování po železnici, telegrafní spojení…) drtivě porazila rakouskou armádu (pušky předovky).
Prusko podpořila i sjednocující se Itálie, za což dostala po válce od poraženého Rakouska Benátsko.
Pruský král Vilém I. chtěl Rakousko zcela rozdrtit, vzít mu celé Čechy. Bismarck však byl prozíravý politik a tento krok svému králi nedovolil… Věděl, že potřebuje oslabené, nikoli zničené Rakousko.
Vznik Severoněmeckého spolku (1867-1870)
Poražené Rakousko bylo Pruskem donuceno opustit Německý spolek.
Vítězné Prusko “spolklo” všechny své protivníky i spojence na severu Německa a vznikl tzv. Severoněmecký spolek (1866-1871).
Červeně Severoněmecký spolek, který vznikl 1867 po vítězné válce Prusů nad Rakušany.
Habsburská monarchie po rakousko-uherském vyrovnání:
Předlitavsko růžově,
Zalitavsko žlutě.
Bosna, kterou R-U získalo 1878 do správy a v roce 1908 zabralo, zeleně.
Rakousko-uherské vyrovnání (1867)
Situace ve válkou oslabeném Rakousku následně využili Maďaři: donutili císaře Františka Josefa k tzv. rakousko-uherskému vyrovnání (1867). Habsburská říše byla od nynějška rozdělena na dvě rovnocenné části podle řeky Leitha (česky Litava, která po hranici mezi těmito 2 částmi tekla):
Předlitavsko (rakouské země, české země, Halič a Bukovina, Kraňsko): “rakouská část monarchie”
Zalitavsko (Uhry a Chorvatsko): “uherská část monarchie”
Každá část měla vlastní správu a zákony, vlastní parlament. Jediné, co celé monarchii zůstalo společné, byla pouze osoba panovníka a 3 ministerstva (zahraničí, války a financí).
O podobné "česko-rakouské" vyrovnání jsme usilovali od té doby i my Češi, ale nikdy se nám to nepodařilo ve Vídni prosadit. Bylo to hlavně kvůli odporu českých Němců, kteří se obávali, že v autonomních českých zemích by se stali menšinou. Tato otázka byla dalším problémem, který kazil vzájemné vztahy Čechů a českých (později sudetských) Němců.
Válka prusko-francouzská (1870)
Bismarck vyprovokoval k válce Francii, kterou porazil a Napoleona III. zajal a sesadil... Jak k tomu došlo?
Rozbuškou války se stalo nástupnictví pruských Hohenzollernů ve Španělsku: Napoleon III. se bál “obklíčení” Francie z obou stran. Napoleon III. kvůli tomu poslal žádost pruskému králi Vilémovi I., aby se nástupnictví svých příbuzných ve Španělsku vzdal. Vilém, který zrovna pobýval v lázních Ems, celkem ochotně souhlasil, ale odmítl se zříci těchto nároků i do budoucna. Poslal proto Napoleonovi III. depeši, jejíž znění Bismarck před odesláním schválně zkrátil a upravil tak, aby vyzněla pro Napoleona urážlivě (tzv. emžská depeše). Toto však není příliš podstatné.
Hlavní bylo, že Napoleon III. se nechal depeší vyprovokovat a vyhlásil Prusku válku (Francie byla označena za agresora — to si přesně Bismarck přál...).
Ve válce, které se Napoleon III. osobně účastnil, se projevila celková zaostalost francouzské armády vůči armádě pruské.
Válka byla krátká: Prusové zasadili Francouzům rozhodující úder v září 1870 u Sedanu, kde byl Napoleon III. dokonce zajat. Ve Francii došlo k převratu a byla vyhlášena tzv. třetí francouzská republika (1870-1940).
Vítězný Severoněmecký spolek (de facto rozšířené Prusko) nyní pohltil zbylé jihoněmecké státy. V lednu 1871 bylo na půdě poražené Francie ve Versailles u Paříže vyhlášeno Německé císařství. Němci Francouzům zabrali hospodářsky významné Alsasko a Lotrinsko. Bismarck tak sjednotil Německo “krví a železem”.
Nové Německé císařství, které vzniklo 1871 po vítězných válkách nad Dánskem, Rakouskem a Francií.
Obraz zachycuje vyhlášení samostatného Německého císařství ve slavném Zrcadlovém sále zámku ve Versailles u Paříže.
Francouzi tuto potupu Němcům nikdy nezapomněli a po první světové válce, kterou vyhráli, donutili poražené Němce právě zde podepsat pro ně zničující smlouvu (versailleská smlouva, 1919).
Tvrdé podmínky stanovené pro Německo versailleskou smlouvou vedly ke druhé světové válce... Dějiny jsou řetězec na sebe navazujících událostí...
14. lekce - Vypuknutí války, Mgr. Huťka
Cíl lekce:
Zpracovává audiovizuální materiál.
Odhaluje příčiny jevu.
1. úkol: Pusťte si video uvedené pod odkazem a odpověz na otázky v dotazníku!
