Abcházie pod nadvládou jiných

Historicky vzato Abcházie po většinu své existence zápolila s nátlaky okolních velkých říší, které z ní zpravidla prostě učinily součást svého území. Abcházie se postupně zmocňovaly Římská říše, Byzantská říše, Osmanská říše, Rusko a nakonec Sovětský svaz, který nejen v tomto regionu hýbal dějinami 20. století.

Sovětská Abcházie pod Stalinovou taktovkou (20. — 50. léta)

V roce 1921 byla utvořena federace Abcházské a Gruzínské sovětské socialistické republiky (SSR), již o rok později se k nim připojila Arménie a Ázerbájdžán a společně utvořili Zakavkazskou sovětskou federativní socialistickou republiku. Ta vzápětí s Ruskou, Ukrajinskou a Běloruskou SSR utvořila Sovětský svaz. Po přijetí nové sovětské ústavy v roce 1931 byl ale Abcházské SSR odňat status svazové republiky a pro tamní obyvatelstvo nastaly těžké časy.

Hlavnímu představiteli zrušené Abchazské SSR Nestoru Lakobovi se sice ještě několik let dařilo udržovat částečnou nezávislost a pro Abcházii přijatelné podmínky, ale po jeho nevyjasněném úmrtí v roce 1936 Stalin ve spolupráci s dalším brutálním vrahem Lavrentijem Berijou (pozdější velitel Stalinovy tajné policie NKVD) nastolili v Abcházii teror. V podstatě metodou etnické čistky nahradili naprostou většinu abcházských politiků a dalších významných činitelů Gruzíny a zahájili násilnou asimilaci abcházského obyvatelstva, zejména prostřednictvím jazykových restrikcí: byla zavedena gruzínská abeceda, zákaz školního vyučování v abcházském jazyce, bylo zrušeno rozhlasové vysílání i noviny v abchazštině a dokonce platil i zákaz používání tohoto jazyka na veřejnosti.

Do Abcházie byly kromě toho přesídlovány desetitisíce zemědělců ze západní Gruzie. Ve chvíli, kdy se narazilo na nedostatek zemědělské půdy v Abcházii, Stalin jednoduše rozhodl o deportaci celých vesnic obývaných řeckými a tureckými menšinami do Kazachstánu a dalších oblastí Střední Asie. Do těchto vysídlených vesnic byli vzápětí nastěhováni Gruzíni. V plánu byly údajně i deportace Abcházců, k nim už ale nedošlo.

Ačkoliv bylo „pogruzínšťování“ abcházského obyvatelstva součástí širší sovětské politiky asimilace etnických menšin, velká část odpovědnosti ležela nejen na Moskvě, ale i na Tbilisi. A právě z toho pramení vnímání problému samotnými Abcházci: Berija i Stalin byli oba Gruzíni, v Abcházii docházelo k pogruzínšťování a ne porušťování a přibývající počty nově příchozích Gruzínů šly ruku v ruce s potlačováním abcházské kulturní identity i reálné politické moci. Berija se Stalinem tak položili pevné základy pro pozdější výbuch abcházsko-gruzínského konfliktu na přelomu 80. a 90. let.

Po Stalinově smrti (50. — 80. léta)

Po smrti Stalina a popravě Beriji v roce 1953 došlo i k částečnému uvolnění poměrů v Abcházii. Na vedoucí pozice se začali vracet Abcházci a došlo i k rehabilitaci abcházského jazyka, když začal být opět vyučován ve školách a stal se dokonce jedním z úředních jazyků. Abcházci postupně převzali moc, a i když početně v rámci obyvatelstva tvořili menšinu, začali aktivně usilovat o jistou míru autonomie. Nebylo až tak důležité, jestli vznikne samostatná Abcházská SSR nebo bude Abcházie přičleněna k sovětskému Rusku – ostatně ani jeden z návrhů vyslyšen nebyl.

Když už se Sovětský svaz v 80. letech hroutil, vůle Abcházců k autonomii sílila. Kontroverzní záměr gruzínské univerzity, sídlící v Tbilisi, otevřít v Suchumi, hlavním městě Abcházie, svoji pobočku, spustil v roce 1989 masové demonstrace Abcházců i Gruzínů. Ty přerostly v několikadenní ozbrojené boje následované vlnou oboustranné mobilizace.

Mnohatisícové pochody obyvatel západní Gruzie a Abcházců, které vyvrcholily (setkáním obou stran) na mostě nedaleko města Ochamchira (město na východě Abcházie), hrozily přerůst v občanskou válku, čemuž tehdy ještě zabránila Rudá armáda. Ostatně ani jedna ze stran se v tu dobu necítila dostatečně připravená na konflikt.

Válka za nezávislost Abcházie (1991—1993)

V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz, byla vyhlášena samostatnost Gruzie, politika nacionalistického gruzínského prezidenta Gamsachurdii však nepočítala s autonomií pro žádnou oblast. Sotva Gruzie přijala ústavu, která deklarovala unitární stát, Abcházie vedená Vladislavem Ardzinbou vyhlásila v červenci 1992 úplnou nezávislost.

Vzápětí došlo v Gruzii k výměně režimu – prezidentem se stal Eduard Ševardnadze – a následovalo vojenské tažení na Suchumi, které mělo za cíl „nastolit pořádek“ a zajistit územní celistvost Gruzie. Abcházské defenzivě přispěchali na pomoc dobrovolníci nacionalistické Konfederace horských národů Kavkazu, která sdružovala různé kavkazské národy, například Čečence, Osety, Čerkesy nebo Kabardince. Ani s nimi by se ale samostatná Abcházie asi neubránila, kdyby včas nepožádala o pomoc Rusko. Ruský prezident Jelcin sice nejprve zprostředkoval mírové jednání v Moskvě, ale jelikož se na něm nepodařilo dohodnout to nejdůležitější – tedy vzájemné postavení Abcházie a Gruzie – boje pokračovaly s podporou ruské armády na abcházské straně.

V létě 1993 byla sice podepsána dohoda o stažení gruzínských i severokavkazských vojenských jednotek z Abcházie, ale nestalo se tak a o dva měsíce později Abcházci za pomoci ruské armády vytlačili gruzínskou armádu až za řeku Inguri, která dnes tvoří hranici mezi Gruzií a Abcházií (gruzínskou stranou nazývanou jako „administrativní hranice“). Hned po převzetí moci Abcházci začaly masakry civilistů, zejména v Suchumi. Během etnických čistek, na kterých se mimo jiné podílely severokavkazské jednotky pod vedením neblaze proslulého teroristy Šamila Basajeva, bylo pozabíjeno až 30 tisíc lidí, převážně Gruzínů. Dalších asi 250 tisíc uprchlo do Gruzie, kde valná většina z nich zůstala dodnes.

autorem je Martin Hyťha, koordinátor projektu podpory občanské participace a nezávislé žurnalistiky na Kavkaze