Bývalo prosperující oázou na Hedvábné stezce a čtvrtým největším jezerem světa, dnes po něm zůstala slaná a jedovatá poušť. Stále ale existuje naděje, že se podaří zvrátit jednu z nejhorších ekologických katastrof způsobených člověkem.

Při pohledu z vesmíru vypadají zbytky Aralského jezera jako ohromné smaragdy pohozené uprostřed vyprahlého písku. Už jen naznačují, kde bývaly břehy omývané ještě v šedesátých letech jeho vodou. Fotografie zrezivělých rybářských lodí rozesetých v nekonečné poušti jsou symbolem zkázy jezera starého přes pět milionů let. V uzbeckém Mujnaku začátkem šedesátých let žilo čtyřicet tisíc lidí. Místní konzervárny zpracovávaly tisíce tun ryb a Aralské jezero se rozlohou blížilo velikosti Irska. Obyvatelé města se opalovali na pláži, děti si hrály v mírných vlnách, ale pak začala voda ustupovat. Rybáři nejdřív přístav s vodou propojili kanály, později museli úlovky převážet vrtulníky, protože nebylo kudy do města doplout. A lidé začali odcházet.

Mujnak zůstal rozpadajícím se pomníkem někdejší rybářské slávy a na dovolenou sem už nikdo nejezdí. Leda otrlí západní turisté, kteří chtějí na vlastní oči vidět kdysi obrovskou flotilu lodí, teď rozežíranou rzí. „Byl jsem šokovaný,“ prohlásil před dvěma lety generální tajemník OSN Pan Ki-mun. V rámci svého středoasijského turné zavítal také k uzbecké části Aralského jezera. Nebo spíš k tomu, co z něj zbylo. „Je to jedna z nejhorších ekologických katastrof na světě… Vyzývám vůdce (středoasijských zemí), včetně uzbeckého prezidenta Karimova, aby zasedli k jednacímu stolu a našli v této otázce konečně řešení.“ Zůstalo nakonec zase jen u rozčarování a prázdných slov. „Politikům stále chybí vůle, Uzbekové se chovají tak trochu jako Severní Korea. Nejsou ochotní něco udělat, dokud jim tam svět nenapumpuje nějaké peníze nebo jim nedá nějakou náhražku za bavlnu,“ hodnotí situaci na jižní straně Aralu prof. Bohumír Janský z Přírodovědecké fakulty UK. Naráží na klíčový problém a základ celého problému – bavlnu.

Sovětský svaz chtěl zkrotit přírodu a jedním z míst, kam komunističtí plánovači upřeli pozornost, byla mohutná řeka Amudarja, nejdelší vodní tok Střední Asie. První kapky vody sbírá z ledovcových vrcholků Hindúkuše a po dvou a půl tisících kilometrů dlouhé cesty ústí širokou deltou do Aralského jezera. Tedy, tak to bývalo, než Sověti v šedesátých letech začali ve věčně vyprahlé stepi budovat obří zemědělské farmy a živit je vodou právě z Amudarji. V roce 1965 řeka sytila tři miliony hektarů (víc než třetina rozlohy ČR) pšenice a bavlny, jedněch z nejžíznivějších plodin vůbec. Průtok vody v této řece rázem dramaticky klesl.

Příkladem toho, jak obrovský byl zásah do původních přírodních podmínek, je Karakumský kanál. Skoro čtrnáct set kilometrů dlouhá umělá „řeka“ se vyděluje z Amudarji a namíří si to do Turkmenistánu. „Kdysi se Sovětský svaz chlubil, že postavil největší umělý kanál světa, a také to byla pravda. Teče v něm devět kubických metrů vody za vteřinu. Je to otevřené betonové koryto zhruba deset metrů široké a dva metry hluboké. Voda protéká Karakumskou pouští a až tři čtvrtiny se jí zde odpaří. My to na přírodovědecké fakultě ukazujeme studentům jako odstrašující příklad,“ říká prof. Janský o tom, jak sovětští inženýři využili vodu z Amudarji.

Podobný závlahový systém umělých kanálů vznikl také na severním přítoku Aralu na řece Syrdarja. Výsledek? Přísun vody do jezera se začátkem osmdesátých let prakticky zastavil. Kdysi mírně slaný Aral postupně dosáhl salinity (slanosti) mořské vody. Původní druhy ryb v takovém prostředí nedokázaly přežít. Rybáři proto vysadili druhy zvyklé na slanou vodu. Byl to ovšem jen marný pokus udržet neudržitelné. Podobně dopadla ostatní zvířata a rostliny, které nebyly na extrémně slané prostředí zvyklé. Zkáza jezera pokračovala dále. V roce 1990 se jezero rozdělilo na větší jižní uzbeckou část a severní kazašskou a do roku 1996 Aral ztratil přes padesát procent z původních téměř 68 000 kilometrů čtverečních rozlohy.

Zdaleka to ale nebyl konec! Před třemi lety mělo jezero pouhou desetinu původního objemu. Z obří masy vody nakonec zůstaly čtyři menší víceméně oddělené části. Až na pár desítek tisíc obyvatel kolem Aralu celou dobu problém nikoho netrápil. Sovětští plánovači kdysi s takovým scénářem počítali a někteří dokonce pokládali Aralské jezero za „omyl přírody“. Rozhodující byl úspěch v pěstování bavlny. Kazachstán se stal jedním z největších producentů tohoto „bílého zlata“ a šestou příčku ve světovém žebříčku si drží dodnes.

Cena za takový úspěch je však vysoká. Oblast se dnes stala jen těžko obyvatelnou. Aral ve své původní velikosti fungoval jako jakýsi „regulátor podnebí“. Když zmizel, teploty začaly stoupat k extrémům, zimy jsou zde mrazivější a léta mnohem sušší než dřív. Jezerní dno se proměnilo v poušť zanesenou solí a pesticidy z intenzivního zemědělství. Každých pár týdnů zvedne písečná bouře do vzduchu tuny jedovatého prachu a odnáší ho i stovky kilometrů daleko.

Jedovatý prach z Aralu se najde dokonce až v přes pět tisíc kilometrů vzdáleném Východočínském moři! Solí kontaminovaný písek z jezera zanáší i obrovské plantáže bavlníku a dalších plodin, takže je potřeba stále více vody, aby se produkce udržela. Je to uzavřený kruh, na jehož okraji stojí lidé, kteří ještě ve městech a vesnicích kolem Aralu zůstali. Dramaticky mezi nimi vzrostl výskyt rakoviny hrtanu a jícnu, nemocí spojených s dýchacími problémy, stoupla rovněž úmrtnost novorozenců.

Plánů na obnovu Aralu existuje mnoho. Některé pocházejí ještě z dob někdejšího Sovětského svazu a hraničí s megalomanskými projekty, které vedly ke zkáze jezera. Jeden z nich dokonce počítal s možností odklonit toky řek Volhy, Obu a Irtyše z Ruska a plnit vyschlou aralskou pánev jejich vodou. Odhady ceny takového projektu šplhají k padesáti miliardám dolarů a téměř nikdo rozumný už o podobné variantě neuvažuje.

Jedinou nadějí Aralu tak zůstávají přirozené a odkloněné přítoky. Realita je ale neúprosná. I kdyby Uzbekistán naráz přestal zavlažovat svůj bavlník vodou z Amudarji a ta plnou silou znovu tekla do Aralu, trvalo by podle optimistických propočtů 75 let, než by se jezero znovu naplnilo! Pro sentiment tady nezbývá místo. Uzbekistán se svého hlavního vývozního artiklu nevzdá bez kompenzací za ztráty, které by mu to přineslo.

Podle hydrologa Bohumíra Janského proto pozornost zůstává u severní strany, takzvaného Malého Aralského jezera v Kazachstánu. „Je tady malá varianta. Znamená zachránit, co se dá, tedy severní třetinu, a zbytek nechat být.“ Kazachstán začal uvažovat o obnově svého cípu Aralu už krátce po rozpadu Sovětského svazu a rozhodnutí to tehdy bylo radikální. Radnice města Aralsk poslechla doporučení odborníků a nechala postavit provizorní přehradu, která odřízla celý zbytek vysychajícího jezera od přísunu vody ze severu. Sice se několikrát zhroutila, vláda ale nakonec dohodla se Světovou bankou projekt ve výši bezmála devadesáti milionů dolarů, který pomohl postavit přehradu Kok-Aral. Třináctikilometrová hráz dokončená v roce 2005 zatím drží. Hladinu zvedla o několik metrů a salinita vody se blíží původním hodnotám ze šedesátých let. Voda se sice přibližuje k původním břehům, stále ale zůstává zhruba dvacet kilometrů od přístavu v Aralsku, odkud rybáři kdysi vyráželi za svými úlovky. Mírný optimismus je ale namístě: „Ta přehrada,“ řekl před dvěma lety Joop Stoutjesdijk, zmocněnec Světové banky pro oblast Aralu, „ukázala, že se něco udělat dá.“

Do Aralského jezera se nevrací jen voda. Hráz pomohla obnovit deltu Syrdarji a ekosystém mokřadů. Znovu zde bují rostliny, které roky dusil slaný písek, míří sem po dlouhých rocích také stěhovaví pelikáni, plameňáci nebo kachny. Po malých nesmělých krůčcích se znovu probouzí rybářský průmysl. Systém kvót je sice přísný, ale v Aralsku znovu běží tři továrny na zpracování ryb. Místní jich můžou z vody vytáhnout dva a půl tisíce tun každý rok.

Kazašská vláda nedávno ohlásila začátek druhé fáze obnovy jezera, která má vodu přivést až k Aralsku. Odhady počítají s termínem do roku 2020, ale může k tomu dojít i dřív. Je to trochu paradoxní, ale optimistům v tomto případě nahrává globální změna klimatu. Jak potvrzují výzkumy týmu Bohumíra Janského, Syrdarja má v posledních letech víc vody kvůli rychleji tajícím ledovcům v Kyrgyzstánu. Na druhé straně ale také rostou nároky na odběry z řeky pro potřeby rostoucí populace, průmyslu a samozřejmě zemědělského zavlažování.

Přestože Kazachům pomáhá Světová banka, většinu peněz do obnovy Aralu dávají ze svého. Jako osmnáctému největšímu producentovi ropy na světě jim do karet hrají vysoké ceny této suroviny. Prezident Nazarbajev by rád z jezera udělal turistickou destinaci. Jeho zájem podtrhlo, když před čtyřmi lety ohlásil, že dá ze státní kasy 250 milionů dolarů na obnovu Aralu. Symbolicky přitom stál na přehradě Kok-Aral a nešetřil optimismem. Ten ale rozhodně chybí na jihu. Finální cíl, k němuž by resuscitace Aralu měla dospět, je propojení severní a západní části jezera, která zatím také vzdoruje úplnému vyschnutí. Jih je ale podle většiny odborníků už definitivně ztracený. „Za současných podmínek není možné Aralské jezero obnovit na jeho původní úroveň,“ uvádí jedna z posledních zpráv Mezinárodního fondu na záchranu Aralského jezera (IFAS).

převzato a upraveno z nase-voda.cz